Když v roce 1892 popsal Vladimir Michajlovič Bechtěrev, zajímavé onemocnění pohybové soustavy vyznačující se kostnatěním kloubů a chrupavek, ani netušil, že bude na jeho počest později pojmenována po něm. A stejně tak, jako je tajuplný jeho osud, stále se nedaří najít přesnou příčinu propuknutí této sice vzácné, o to nepříjemnější choroby. Teprve až v roce 1973 se podařilo pacienty s Bechtěrevovou nemocí spojit s antigenem HLA-B27. Ten se vyskytuje u více jak 90% nemocných a zřejmě sehrává zásadní úlohu ve vzniku nemoci. Avšak tento antigen by se dal objevit u rozšířenějšího okruhu obyvatelstva, jen asi u 10% se nakonec rozvine v toto onemocnění. To ukazuje na nějaký spouštěč, jímž by zřejmě mohla být nějaká virová či bakteriální infekce s obdobným povrchovým uspořádáním jako má HLA-B27. Náš imunitní systém poté vyhodnotí jako hrozbu i jej a začne ho napadat.
Rizikovou skupinu tvoří zejména muži mezi 15 a 30 rokem. Bechtěrev se zpočátku nezdá být závažným problémem, proto zpravidla bývá diagnostikován až s jistým zpožděním. Prvními příznaky jsou totiž občasné otoky velkých kloubů. Až s odstupem přicházejí bolesti a ztuhlost v oblasti kříže, přičemž obtíže nastupují ve vlnách. Po období plných bolestí přichází bezpříznakové. Bolesti jsou nejintenzivnější během odpočívání, kdy jsme v klidu a celkem úspěšně je lze mírnit rozcvičením. Příchod bolestí přitom nemá sebemenší vzorec, a postupem času dochází k zvyšování intenzity i časnosti. Bolest je způsobována postupným kostnatěním obratlů. Kostní výrůstky o sebe poté dřou. To krom bolestivosti zapříčiňuje i ztrátu mobility páteře, případně zasaženého kloubu. Bechtěrevova nemoc totiž velmi často zasahuje i chrupavčité spojení žeber, čímž znemožňuje hrudníku pohyb při dýchání. To se projevuje potížemi při hlubokém dýchání, jenž jsou spojeny s bolestí hrudního koše. Jelikož se jedná primárně o zánětlivé onemocnění, je jeho dalším příznakem zejména chronická únava. U někoho se může objevit i horečka, schvácenost či častější trpění na zánět duhovky a řasného tělíska.
Podstatnou roly v léčbě Bechtěrevovi nemoci sehrává zejména adekvátní rehabilitace. Na ně pacient dochází v pravidelných intervalech, kdy za pomoci školeného pracovníka si osvojí techniky správného cvičení. To následně nejčastěji 2x denně doma provozuje. Jeho cílem je posílení svalstva a zachování pružnosti páteře. Pacient se také musí naučit správně držet tělo i dýchat. Všechny tyto drobnosti mají důležitý význam ve zpomalení degenerace chrupavek, a tedy preventivně oddalují poslední stádium onemocnění, kdy se s páteře stává celistvá neohybná tyč. Nápomocné jsou při tom samozřejmě i medikamenty. Zpočátku si vystačíme s nesteroidními antirevmatiky. Až při rozvinutějším poškození je již nutné užívat imunosupresivní léky. Ty sice účinně potlačují zánět, avšak kvůli celkovému snížení imunity hrozí zvýšené riziko infekčního onemocnění. Během akutních potíží jsou krátkodobě nasazovány kortikoidy.